Převrat v patnácti

20. 11. 2018 15:50:18
Historicky někteří v patnácti letech dokázali úžasné věci a taky všelijaké šílenosti zažili, ale mně prostě bylo patnáct v osmašedesátém, a není nad vlastní zkušenost.

Už si nepamatuji, kde a jak mě sbalil. Byla jsem na prázdninách u babičky v Příbrami. Jsem jedináček. Takže jako obvykle u babičky, sama ve své věkové kategorii. Bylo mi patnáct. Známá věc, zvenčí sličná slečna, uvnitř střevo. Oslovil mě kluk a hurá, konečně se něco dělo. Bylo to takové milé kudrnaté hůdě . Hned čile vymyslel zábavu: „ Jela bys se mnou někam za město na projížďku na fichtlu “? „Jo proč ne, ráda“. Samozřejmě, že je tisíc důvodů proč ne, ale to, co následovalo, by nenapadlo ani mnohem starší a zkušenější.

Dojeli jsme na cestu ve vysokém lese. Tam zastavil se slovy „ Chvíli si tady sedneme, chceš “? „Proč ne !“ Vypadal neškodně.

Vůbec nevím kde jsme to tehdy byli, protože jsem v té době znala v Příbrami jen náměstí , hlavní ulici nahoru a dolů, hřbitov a Svatou horu. Zkrátka babiččiny trasy. Vím jen, že to bylo nedaleko, že tam byl holý vysoký les, a že jsme dlouho seděli na spadaném jehličí. Kluk asi potřeboval zároveň hlídat moped na cestě i zapůsobit na velkou dlouhovlasou holku v šortkách vedle sebe. Tak plácal všechno možné a já s ním, jen abychom překonali rozpaky. Pak jsme si konečně dali pusu a protože to byla prima romantika, líbali jsme se ještě dost dlouho potom. „ Už musím. Naši dneska pro mě přijedou a bohužel zítra jedeme domů“. Trochu mi to bylo líto, ale zároveň vysvobození. Já jsem v té době byla ve vývoji asi jinde než on, nefungovalo by to. To na nás jen zapůsobil ten divný les. Byl tam takový klid a mír a my nebyli ani děti, ani dospělí. „To je hodin. Nikdo neví, kde jsem. Rychle jedeme“. Rozloučili jsme se spěšně za rohem u domu babičky, a vlastně navždy.

Vstoupila jsem do dveří jako že se nic neděje, a už to lítalo. „ Kde jsi byla !“ Zařval na mě můj hodný a klidný táta. Začala jsem blekotat, že jen tak venku. Hned po mě skočil a začal mě mydlit hlava nehlava. Zalezla jsem pod stůl a z toho šoku jsem se počůrala. Já prosím, dlouhonohá slečna, výška 173 cm, z matematické třídy, odchovaná svobodomyslnými šedesátými léty, jsem byla úplně mimo . Až když se táta uklidnil, asi z pouhé skutečnosti, že vůbec žiju, došlo na objasnění situace.

„Ty nevíš co se děje ? Nevíš, že jsou tady ruské tanky ? Že nás obsadili“ ? „ Nevím, byla jsem na rande a tam se nic zvláštního nedělo “. No telecí kecy.

Tolik se báli, rodiče i babička. Oni zažili válku a s ní i skutečnost, že všechno neuvěřitelné je možné. Postupně mi došlo, že oni ty vážné a vyděšené obličeje nehrají, že něco šíleného se stalo.

Navzdory totáči jsem se v té době zajímala tak o hippies, Beatles a Přenosilku, protože měla „Proti lásce boty“ a to já ne. Hlavním světovým problémem byly pro mne v té době beďáry na nose a že jsem všude ze všech největší.

Přesto jsem registrovala, že existuje nějaký Alexander Dubček a lidi fandí jeho vizi socialismu s lidskou tváří . Taky doma bylo znát těšení rodičů na lepší časy. Rozhodně jsem tu dobu víc vnímala emotivně, než že bych byla skutečně informovaná. Byla to doba moderní, uvolněná, plná nadějí a očekávání.

A teď tohle .... „ Ty si neumíš představit jak jsme se o Tebe báli , vždyť by mohli klidně vyhlásit stanné právo“, vyčítali mi. Nevěděla jsem ani co to znamená. Novodobý dějepis z posledních dvou válek mě nebavil a hrůzy druhé světové, co nás s nimi ve škole pořád krmili, mě tak akorát pronásledovaly ve snech. Rodiče to však znali moc dobře. Jejich mládí bylo 2. sv. válkou totiž tvrdě zasaženo. Nikdo tedy teď nevěděl, co z toho bude. Zprávy jsme měli jen z babičky chraplavého rádia, a ty nebyly nic moc.

Druhý den jsme šli s tátou do města. Celá Pražská ulice, známá jako „ Kanál“, měla všechny výlohy shora dolů a z obou stran oblepené letáky a karikaturami. Na balícím papíru a pěkně v barvách vyvedené: „ hákový kříž = rudá hvězda , Bilak – len gatě“ nebo Švestka Oldřiška jak se třese, že poletí a samozřejmě ,“ Okupanti vypadněte“, „ Iditě domoj“ a „Běž domů Ivane“.

Sama coby socialistická slečna jsem vyrůstala od dětství v určité dvojakosti té doby, ale okupace našimi sovětskými přáteli ? To bylo přes čáru pro každého slušného a myslícího člověka ! Co je a co není správné, nemusel tehdy nikdo nikomu vysvětlovat.

Po takovém dramatickém konci prázdnin jsem nastoupila do prváku na stavební průmyslovku. Do vánoc jsme se tak seznamovali s naším novým světem budoucích stavbařů. Kantoři nám sice vykali, ale zároveň nám dávali znát, jak nejisté je naše místo na startovní čáře jak v životě, tak ve stavařině. Po novém roce přišla šokující zpráva o upálení Jana Palacha . Ještě jsme se ve třídě ani moc neznali, když mě vybrali, že já ve dvojici se spolužákem se zúčastním smuteční tryzny ve Františkánském kostele v Plzni. „Takovej krásnej mladej kluk a uhořel ! „ Mráz mi běhal po zádech, když jsem viděla jeho velkou fotografii pověšenou na vratech . V kostele bylo narváno. „ Jak může někdo tohle zavinit a takovou hrůzu dopustit“. „ Ten kluk dal život aby protestoval, aby idea svobody hořela jako pochodeň“. Bylo to tak působivé.

V patnácti je člověk se svými pocity jak na houpačce a pohled na život má teprve zdola. Okupace v osmašedesátém a vše co hned pak následovalo, byl však jasný velký mezník pro mne, pro republiku i pro všechny lidi kdo tady žili.

Na střední jsme my studenti měli co dělat se školou a se svým dospíváním. Angažovanost ani revolta nebyly v té době součástí mé nesmělé povahy. Zato citlivost a smysl pro rovnováhu dostávaly zabrat. Ve světě dospělých nastaly „ prověrky“ a jejich výsledek byl všudypřítomný. Můj laskavý, vzdělaný a kreativní táta měl potíže v práci. Známí šikovní mladí lidé nesměli studovat. A pak nám ještě vyhodili ze školy našeho oblíbeného třídního. Normalizace nás nebavila. Bylo to další velké pokrytectví a zase nastala ta dvojakost. Zase jsme se učili rusky.

Po maturitě jsem nastoupila do velkého výrobního stavebního závodu a nestačila jsem se divit. Také byli po prověrkách, takže všichni jak podebraní z té konfrontace . Kdo nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk, byl degradován . Na vedoucí místa byli dosazeny jen loajální a bezpáteřní kusy. Naštěstí ale o stavby a stavění tam šlo nejvíc, takže přece jen dost schopných bylo zachráněno. Do čela nastoupil razantní ředitel, který prošel, protože studoval v Rusku. Byl ale „dobrej“ opravdu a tak Vodní stavby v Plzni vzkvétaly.

„ Ty nemáš žádný názor“, útočili na mě moji noví kolegové při horlivých debatách nad lahvinkou vína. „ Když já jsem u žádných prověrek nebyla a ta situace tady se mi nezdá tak nemožná“ bránila jsem se . Navíc jsem po nástupu přistála v kanceláři právě s tím vyloučeným kantorem, nyní inženýrem v přípravě staveb, a to se mi také líbilo. Všechno pro mne bylo takové smysluplné, jak se dnes říká. Prostě jsem ty kotrmelce, kdy lidé ztráceli nejen iluze, naději a ideály, ale taky práci a existenci třeba i celých rodin, nezažila na vlastní kůži. Noviny jsem stále ještě nečetla, zprávy neposlouchala a projevy a hesla nevnímala. Sluníčko svítilo a v rádiu hráli po ránu docela prima písničky. Nejsem prostě žádný radikál a mládí to tak má.

Názor nebo přímo světonázor, ten mám ale jasný už od srpna v osmašedesátém: „ Násilí je zlé a likvidace chytrých a tvořivých lidí taky. Ničí a brzdí celou společnost“.

I heslo „Světu mír“ bylo v azbuce falešné. Známých děda se divil, co že to je ten „ MUPYMUP “? Ruština ho historicky nezasáhla. Ha,ha. To mě jo. A taky obrázky dětí všech barev v kroužku, šťastných a usměvavých ......

Když jsme to už vůbec nečekali, přišla změna ! Skoro zase na osmičku. Dokonce sametová. Mému synovi, co myslíte ? bylo patnáct! Nastoupil na gymnázium a začal se učit anglicky i německy zároveň. Že se před tím učil devět let rusky si už vůbec nepamatuje, ani ta hesla, ve kterých vyrůstal. A to je kluk ! Prostě mladí jedou na sebe a historie to je pravěk. Možná je trochu straší jako i nás strašili, koncentráky a procesy v padesátých letech, ale ptám se: „Straší je dost?“.

Doba je teď úžasná . Tolik možností ! Syn je top manager v zahraniční firmě v Řecku, a dcera soukromý zubní lékař.

A já? Já jsem v těch Vodních stavbách zůstala ještě dlouho po revoluci. Zažila jsem tam celý nový svět nabídek stavebních prací a věřte nebo ne, byl to taky pěkný převrat.

Mé oblíbené Vodní stavby založili totiž bývalí baťovci, a i když to byl budovatelský podnik, bylo to vždy znát. Také tam prošlo ledacos, co jinde ne. Úžasná škola života. Zároveň všudypřítomná práce a obětavost lidí na stavbách v celém kraji. Věčná dvojakost ! Nebo rub a líc?

Tak to šlo až do „ Sametovky“. Pak se ten úspěšný podnik bývalých stavitelů přehrad dílem rozpadl a dílem rozkradl, jako mnoho jiných. Kotrmelců je bohužel pořád dost.

Nám seniorům snad nehrozí ztráta majetku a život v bídě, jako prarodičům. Ani likvidace v zaměstnání, jako našim otcům. Máme se celkem fajn. Hýčkáme vnoučata a jen se ptáme : „ Co je asi čeká “ ? „MUPYMUP“ by byl skvělý! Už zase je však bohužel tak ohrožený ......

Autor: Regina Karasová | úterý 20.11.2018 15:50 | karma článku: 20.36 | přečteno: 760x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Srpen 1968

Petr Říha

Sláva Ukrajině - aneb kdo řídil operaci „Dunaj“

Invaze vojsk jedné země do druhé je vždy pro obyvatele napadené země věc smutná a měla by být nepřijatelná. Díky hrátkám politiků zúčastněných států se běžný člověk dostává do problémů, hraničícími až se ztrátou života

12.8.2022 v 12:27 | Karma článku: 30.29 | Přečteno: 1556 | Diskuse

Tomáš Flaška

Když to zatím nejde na Ukrajinu, tak Rusko expanduje aspoň do Kazachstánu

Nechci hodnotit, co se v Kazachstánu děje. Jestli má pravdu státní moc, nebo lid. Určitě je špatné napadání a zabíjení policistů, stejně jako střílení policie do davu.

6.1.2022 v 16:28 | Karma článku: 24.47 | Přečteno: 667 | Diskuse

Tomáš Flaška

Rusko svou expanzi už ani zbytečně netají

Dlouhodobě má namířeno na Ukrajinu, deptá ji, poškozuje, posílá tam dovolenkáře, zbraně, munici a teď už i nepokrytě shromažďuje velkou armádu na jejích hranicích.

4.12.2021 v 8:42 | Karma článku: 31.41 | Přečteno: 864 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 494

Regina, důchodkyně, povoláním stavařka, s celoživotními zkušenostmi z tohoto oboru. Dnes funguji jako manželka, dcera, maminka, babička, a jsem docela vytížená.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...